Franco Baresi

Franco Baresi
	V roce 2012
Osobní informace
Datum narození	8. května 1960
Místo narození	Travagliato; Itálie
Datum úmrtí	31. července 2026 (ve věku 66 let)
Místo úmrtí	Rozzano; Itálie
Výška	176 cm
Hmotnost	70 kg
Přezdívka	Piscinin
Klubové informace
Pozice	Fotbalový obránce
Mládežnické kluby
1974–1977	Milán
Profesionální kluby
Reprezentace
Úspěchy
Mistrovství světa
Mistrovství Evropy
1. italská fotbalová liga
Pohár PMEZ
Liga mistrů UEFA
Superpohár UEFA
Interkontinentální pohár
Středoevropský pohár
Další informace
Povolání	fotbalista a fotbalový trenér
Příbuzní	Giuseppe Baresi (bratr); Regina Baresi (neteř)
	→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franco Baresi (8. května 1960 Travagliato – 31. července 2026 Rozzano^[1]) byl italský fotbalový obránce a od roku 2020 byl viceprezidentem klubu AC Milán.^[2] Ve své době byl jedním z nejlepších fotbalových obránců na světě. Celá jeho hráčská kariéra byla spjata italským týmem AC Milán, s nimiž vyhrál celkem 19 trofejí. Je vlastníkem šesti titulů v lize (1978/79, 1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96), čtyř vítězství v italském superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994), tří pohárů Ligy mistrů UEFA (1988/89, 1989/90, 1993/94) i evropského superpoháru (1989, 1990, 1994), dvou interkontinentálních pohárů (1989, 1990) a jednoho středoevropského poháru (1981/82). Celkem za Rossoneri odehrál 20 sezon, z toho 15 sezon byl kapitánem. Nastoupil do 719 utkání, což jej řadí na 2. místo v historické tabulce klubu. Se spoluhráči Tassottim, Maldinim a Costacurtou byli jednou z nejlepších obranných linií v historii fotbalu,^[3] což umožnilo klubu AC Milán vytvořit absolutní rekord v po sobě jdoucích zápasech bez porážky (58 zápasů – od 26. května 1991 do 14. března 1993^[4]).

Od roku 1982 do roku 1994 hrál za národní tým Itálie, jehož byl čtyři roky kapitánem. Stal mistrem světa v roce 1982 a jako kapitán vicemistrem světa v roce 1994. Také obdržel bronz z MS 1990.

V roce 2004 jej Pelé zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.^[5] V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1989 umístil na druhém místě, rok poté na pátém.^[6] V roce 2013 byl uveden do síně slávy italského fotbalu.^[7]

Dne 16. prosince 1999 byl u příležitosti 100letého výročí AC Milán vyhlášen fotbalistou století u Rossoneri.^[8]

Jeho bratr Giuseppe Baresi hrával za konkurenční tým Inter.

Jeho poslední veřejné vystoupení bylo během zahájení XXV. zimních olympijských her Milán-Cortina na Stadio Giuseppe Meazza v Miláně, kde spolu s Giuseppem Bergomim nesl olympijskou pochodeň.

Dne 31. července 2026 zemřel po dlouhé nemoci ve věku 66 let.^[9]

Klubová kariéra

Začátky

Fotbal začal hrát fotbal v raném věku se svými bratry Angelem a Beppem. V patnácti letech absolvoval konkurz do Interu, týmu, který už naverboval bratra Beppeho, ale byl odmítnut kvůli jeho fyzickým vlastnostem. Zkusil tedy konkurz u konkurenčního Milána. Po třech konkurzech a díky naléhání Guida Settembrina vstoupil do mládežnického týmu Rossoneri.

První utkání odehrál ve věku 17 let 23. dubna 1978 proti Veroně (2:1).^[10] Další zápasy odehrál až v následující sezoně, kde odehrál všechna utkání a pomohl klubu k zisku titulu (1978/79). V roce 1980 z důvodu korupčního skandálu musel klub sestoupit do druhé ligy, kterou posléze vyhrál a vrátil se do nejvyšší ligy. První branku za Rossoneri vstřelil v italském poháru 20. srpna 1980 proti Avellinu (1:1).^[11] V sezoně 1981/82 z důvodu nemoci nehrál čtyři měsice, to se projevilo na hře a klub podruhé ve své historii sestoupil.^[12] Za rok se opět klub vrátil mezi elitu. To již o něj projevil zájem Juventus, Baresi však zůstal a ve 22 letech se stal novým kapitánem mužstva.^[13]

Éra Sacchiho

S příchodem prezidenta Berlusconiho a trenéra Sacchiho se Milán změnil. Klub se posílil a vytvořil se tým, který několik let vládl nejen v Itálii, ale i v Evropě. Časopise World Soccer jej definoval jako nejsilnější klub všech dob.^[14] Začátek však pro něj nebyl jednoduchý z důvodu složitého vztahu s novým trenérem Sacchim. První titul (pro Franca druhý) nového Milána přišel v sezoně 1987/88. V následující sezoně se klub soustředil na pohár PMEZ. Pohár nakonec vyhrál, když ve finále poháru PMEZ 1988/89 vyhrál 4:0 nad Bukureští.^[15] Baresi byl i u vítězství klubu o italský superpohár. Po výborné sezoně skončil na 2. místě v anketě o Zlatý míč.^[16]

Sezona 1989/90 začala vítězstvím o Superpohár UEFA 1989 a později přidal i Interkontinentální pohár 1989. Také úspěšně obhájil s klubem pohár PMEZ. Ve finále poháru PMEZ 1989/90 vyhráli 1:0 nad Benficou.^[17] V lize ale titul nevyhrál. Také prohrál ve finále o italský pohár. V následující sezoně získal opět Superpohár UEFA 1990 i Interkontinentální pohár 1990. V roce 1991 byl klub vyloučen z evropských pohárů. Během tohoto období se vztah mezi hráčem a trenérem zhoršil natolik, že na konci sezóny 1990/91 se jeden z nich musel rozloučit. Nakonec trenér odešel k národnímu týmu.

Éra Capella

Na lavičku Rossoneri byl dosazen trenér mládeže Fabio Capello. I tady fungoval obranný systém založený za Sacchiho. Získal další čtyři tituly (1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96), tři italské superpoháry (1992, 1993, 1994) a v sezoně 1993/94 vyhrál Ligu mistrů, i když finále kvůli kartám nehrál.

Dne 6. dubna 1996 odehrál 501 ligový zápas, čímž se vyrovnal Riverovi.^[12] Sezona 1996/97 byla jeho poslední. Klubu se nedařilo v lize (11. místo) ani v lize mistrů (zákl. skupina). Dne 19. ledna 1997 odehrál 700 zápas za Rossoneri. Poslední utkání odehrál 1. června 1997 proti Cagliari (0:1).^[18] Při této příležitosti se klub rozhodl stáhnout, poprvé v historii italského fotbalu, dres s číslem šest, který Baresi nosil.^[19]

Reprezentační kariéra

Za reprezentaci odehrál 81 utkání a vstřelil 1 branku. Byl povoláván již ve 20 letech a byl v nominaci na ME 1980 i na MS 1982, odkud získal zlatou medaili. První utkání odehrál až 4. prosince 1982 proti Rumunsku (0:0).^[20] Nedostával příliš příležitostí, protože trenér Bearzot jej měl víc za záložníka než za obránce. Až od roku 1987 se stal nastálo hráčem základní jedenáctky a to díky novému trenéru Vicinim. Bronzovou medaili získal na domácím MS 1990 a za čtyři roky byl stříbrný na MS 1994. Od konce roku 1990 až po poslední utkání 7. září 1994 byl kapitánem.^[21] Posledním utkáním bylo utkání proti Slovinsku (1:1).^[22]

Po kariéře

Poté, co skončil s fotbalem, okamžitě vstoupil na několik let do manažerských postů v Miláně. V roce 2002 měl krátkou zkušenost jako sportovní ředitel Fulhamu.^[23] Zůstal zde ale jen 81 dní, kdy odešel kvůli konfliktům s trenérem Tiganou.^[24] Vrátil se do Milána jako trenér týmu Primavera (mládeže), kde nahradil Tassottiho, který se přesunul do role zástupce v prvním týmu.^[25] Dne 28. října 2020 byl novým vlastníkem klubu Elliottem jmenován čestným viceprezidentem klubu.^[2]

Statistika

Klubová

Sezóna	Klub	Liga			Ligové poháry			Kontinentální poháry			Celkem
Sezóna	Klub	Soutěž	Zápasy	Góly	Soutěž	Zápasy	Góly	Soutěž	Zápasy	Góly	Zápasy	Góly
1977/78	Milán^[12]	Serie A	1	0	IP	2	0	-	0	0	3	0
1978/79		Serie A	30	0	IP	4	0	UEFA	6	0	40	0
1979/80		Serie A	28	0	IP	6	0	PMEZ	1	0	35	0
1980/81		Serie B	31	0	IP	4	1	-	0	0	35	1
1981/82		Serie A	18	2	IP	4	0	Stř.P	3	2	25	4
1982/83		Serie B	30	4	IP	9	2	-	0	0	39	6
1983/84		Serie A	21	3	IP	9	2	-	0	0	30	5
1984/85		Serie A	26	0	IP	10	0	-	0	0	36	0
1985/86		Serie A	20	0	IP	4	0	UEFA	3	0	27	0
1986/87		Serie A	29	2	IP	6	3	-	0	0	35	5
1987/88		Serie A	27	1	IP	6	0	UEFA	3	0	36	1
1988/89		Serie A	33	2	IP+IS	8+1	2+0	PMEZ	8	0	50	7
1989/90		Serie A	30	1	IP	7	4	PMEZ+ES+IP	8+0+1	0	46	5
1990/91		Serie A	31	0	IP	1	0	PMEZ+ES+IP	3+2+1	0	38	0
1991/92		Serie A	33	0	IP	6	1	-	0	0	39	1
1992/93		Serie A	29	0	IP+IS	7+1	0	LM	8	0	45	0
1993/94		Serie A	31	0	IP+IS	0+1	0	LM+ES+IP	9+2+1	0	44	0
1994/95		Serie A	28	0	IP+IS	0+1	0	LM+ES+IP	11+2+1	0	43	0
1995/96		Serie A	30	1	IP	3	0	UEFA	7	0	40	1
1996/97		Serie A	26	0	IP+IS	1+1	0	LM	2	0	30	0
Celkem			532	16	-	102	15	-	82	2	716	33

Reprezentační

Statistika na velkých turnajích

Reprezentace	Rok	Zápasy
Reprezentace	Rok	Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 1980	Neodehrál žádné ze 4 utkání

	MS 1982	Neodehrál žádné ze 7 utkání

	ME 1988	1 zápas ve skupině	10. 6.	NSR	90	0	1:1^[26]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Španělsko	90	0	1:0^[27]
		3 zápas ve skupině	17. 6.	Dánsko	90	0	2:0^[28]
		Semifinále	22. 6.	SSSR	90	0	0:2^[29]
	MS 1990	1 zápas ve skupině	9. 6.	Rakousko	90	0	1:0^[30]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	USA	90	0	1:0^[31]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	ČSSR	90	0	2:0^[32]
		Osmifinále	25. 6.	Uruguay	90	0	2:0^[33]
		Čtvrtfinále	30. 6.	Irsko	90	0	1:0^[34]
		Semifinále	3. 7.	Argentina	120	0	1:1 (3:4) na pen.^[35]
		O 3. místo	7. 7.	Anglie	90	0	2:1^[36]
	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1^[37]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	49	0	1:0^[38]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.^[39]