Přeskočit na obsah

Ichthyopterygia

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxIchthyopterygia
Stratigrafický výskyt: Spodní trias až spodní křída, před 252 až 90 miliony let
alternativní popis obrázku chybí
Rekonstrukce vzezření druhu Mixosaurus panxianensis.
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Sauropsida)
PodtřídaIchthyosauriformes
NadřádIchthyopterygia
Owen, 1840
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ichthyopterygia („rybí ploutve“) je početná a rozmanitá vývojová skupina mořských plazů, žijících v období druhohor. Žili více než 150 milionů let a po většinu období triasu a jury plnili mnohde roli vrcholových mořských predátorů.[1]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Vývojově primitivní zástupci kladu Ichthyopterygia.

Zástupci této vývojové skupiny byli obvykle draví, anatomicky specializovaní vodní plazi, kteří žili v mořích a oceánech zejména severní polokoule (Laurasie) po většinu druhohorní éry (asi před 252 až 90 miliony let).[2] Některé objevy naznačují, že tito mořští plazi žili už nejpozději 2 miliony let po hromadném vymírání na přelomu permu a triasu (před 252 miliony let) a mohli tak vzniknout už v období permu (tedy ještě na konci prvohorní éry).[3]

U nejstarších forem lze zaznamenat menší rozměry a anatomické adaptace pro život a pohyb ve vodním prostředí méně vyspělé, než u pozdějších "pravých" ichtyosaurů.[4] Jejich charakteristickým znakem byl nicméně hydrodynamický tvar těla, značně podobný dnešním delfínům a většině ryb. Díky tomu byli ryboještěři rychlými a obratnými plavci, dokázali se pohybovat rychlostí až kolem 40 km/h. Evoluce této skupiny mořských plazů byla velmi rychlá a jejich biodiverzita byla již od začátku značně vysoká.[5] V období křídy však již byli na evolučním ústupu a zhruba před 90 miliony let zcela vymírají.[6]

Cymbospondylus - porovnání velikosti s člověkem.

Charakteristickou vlastností těchto mořských plazů byl hydrodynamický tvar těla a končetiny přeměněné v ploutve.[7] Rozměry zástupců této skupiny kolísaly mezi drobnými formami o délce několika decimetrů až k obřím formám velikosti dnešních velryb (např. Shonisaurus, délka 17 až 23 m).[8] Fosilie obřích ichtyosaurů s tělesnou délkou přes 20 metrů byly objeveny také ve švýcarských Alpách a pocházejí až ze samotného konce triasového období (zhruba před 210 až 201 miliony let).[9] V roce 2024 byl formálně popsán druh Ichthyotitan severnensis, který je s délkou kolem 25 metrů a odhadovanou hmotností až kolem 114 tun největším známým mořským plazem všech dob.[10]

Moderní výzkum histologie a anatomie ichtyosauřích obratlů ukazuje, že jejich tvarová variabilita byla velká, a že také rychlost jejich růstu byla velmi vysoká.[11] Některé výzkumy naznačují, že tito mořští plazi mohli být homoiotermní (udržovali si tedy stálou tělesnou teplotu).[12] Přinejmenším některé rody ichtyosaurů (např. Mixosaurus) měly již v období triasu prokazatelně vyvinutou hřbetní ploutev, která jim sloužila při manévrování pod vodou.[13] Již vývojově primitivní zástupci této skupiny byli dobře uzpůsobení životu ve vodě, rychlému pohybu vodním sloupcem (podobně jako dnešní úhoři) a lovu v mělkých vodách. Nebyli přitom schopni se jakkoliv pohybovat po souši.[14]

Historie objevů

[editovat | editovat zdroj]
Lebka ichtyosaura, objevená Mary Anningovou.

První objevy fosilií těchto plazů jsou známé již v období předvědeckém. Byly objeveny nejpozději již v roce 1699 ve Walesu, vědecky rozpoznány však byly až počátkem 19. století. První kompletní kostru ichtyosaura odkryla britská amatérská sběratelka fosílií Mary Anningová v roce 1811.[15] Fosilie ichtyosaurů byly objeveny na mnoha místech světa, včetně například Indie.[16][17] Ukazuje se také, že v rámci popsaných druhů existuje velká míra variability a tvarové rozmanitosti jednotlivých kosterních elementů (například u kostry zadních končetin), proto je třeba být opatrný při stanovování nových druhů. Biodiverzita skupiny mohla být ve skutečnosti poněkud menší.[18]

Původní objev první kompletní kostry, objevený Mary Anningovou roku 1818 v Lyme Regis a představený vědecké veřejnosti v roce 1819 Everardem Homem, nazvaný "Proteo-saurus", byl zničen roku 1941 při německém bombardování Londýna v průběhu Druhé světové války. V roce 2022 ale byly oznámeny objevy dvou replik původních fosilií, a to v USA a Německu.[19][20] Fosilie jurských zástupců této skupiny mořských plazů byly objeveny také na území Antarktidy.[21]

Paleobiologie

[editovat | editovat zdroj]
Rod Thalassodraco - typový exemplář.

Většina ichtyosaurů patřila k predátorům, lovícím svými čelistmi – zejména lovili hlavonožce a ryby.[22] Ve fosilní kosti zhruba 183 milionů let starého ichtyosaura byly údajně objeveny biomolekuly typu cholesterolu a kolagenu.[23] Výzkumy také ukázaly, že ichtyosauři často procházeli tělesným zraněním rozpoznatelným na jejich fosilní kostře, přičemž tyto paleopatologie jsou nejčastěji objevovány u jurských druhů.[24] V roce 2018 byl oznámen objev několika raně jurských ichtyosauřích embryí v anglickém Yorkshiru.[25] Ukazuje se také, že ocasní ploutev ichtyosaurů mohla být ve skutečnosti mnohem výraznější, než jak byla dosud na paleo-rekonstrukcích zobrazována.[26] Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se tito mořští plazi zbavovali přebytečné soli v těle. Pravděpodobně měli k tomuto účelu vyvinuty speciální vnitřní tělní orgány (solné žlázy).[27] Výzkum patologií na fosilních kostech 41 jedinců rodu Temnodontosaurus ukázal, že tito draví ichtyosauři zřejmě často zápasili a způsobovali si při vnitrodruhových soubojích četná zranění na lebce, hrudním koši apod.[28][29][30]

Rekonstrukce vzezření zástupce rodu Grippia.

Velcí ichtyosauři byli nepochybně megakarnivory, tedy obřími predátory, schopnými ulovit a pozřít velkou kořist. Dokládá to například objev fosilie 5 metrů dlouhého ryboještěra rodu Guizhouichthyosaurus, který má ve své břišní dutině pozřené tělo čtyři metry dlouhého thalattosaura.[31] Některé druhy vykazují pravděpodobný přechod k hyperkarnivorii, jak ukazují například objevy fosilií z Kanady.[32] Vzácně se dochovaly také původní "měkké tkáně" ichtyosaurů, které pomáhají vědcům vytvořit přesnější představu o vzhledu těchto druhohorních mořských plazů.[33] Tělesná teplota byla u těchto plazů patrně stálá (byli homeotermními endotermy) a měla rozmezí asi 31 až 41 °C.[34]

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Scheyer, T. M.; Romano, C.; Jenks, J.; Bucher, H. (2014). Early Triassic Marine Biotic Recovery: The Predators' Perspective. PLOS ONE. 9 (3) e88987.
  2. ↑ Serafini, G.; et al. (2022). Revision of platypterygiine rostral material from the Northern Apennines (Italy): new insights on distal neurovascular anatomy and tooth replacement in Cretaceous ichthyosaurs. Cretaceous Research. 105167. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2022.105167
  3. ↑ Kear, B. P.; et al. (2023). Earliest Triassic ichthyosaur fossils push back oceanic reptile origins. Current Biology. 33 (5): R178-R179. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2022.12.053
  4. ↑ Cuthbertson, R. S.; Russell, A. P.; Anderson, J. S. (2013). Reinterpretation of the cranial morphology of Utatsusaurus hataii (Ichthyopterygia) (Osawa Formation, Lower Triassic, Miyagi, Japan) and its systematic implications. Journal of Vertebrate Paleontology. 33 (4): 817–830.
  5. ↑ Moon, B. C.; Stubbs, T. L. (2020). Early high rates and disparity in the evolution of ichthyosaurs. Communications Biology. 3: 68. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-020-0779-6
  6. ↑ Motani, R. (1999). Phylogeny of the Ichthyopterygia. Journal of Vertebrate Paleontology. 19 (3): 473–496.
  7. ↑ Motani, R. (2000). Rulers of the Jurassic Seas. Scientific American. 283 (6): 52–9.
  8. ↑ Sander, M. P.; et al. (2021). Early giant reveals faster evolution of large body size in ichthyosaurs than in cetaceans. Science. 374 (6575).
  9. ↑ Sander, M. P.; et al. (2022). Giant Late Triassic ichthyosaurs from the Kössen Formation of the Swiss Alps and their paleobiological implications. Journal of Vertebrate Paleontology. Article: e2046017. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2021.2046017
  10. ↑ SOCHA, Vladimír. Největším druhohorním tvorem mohl být obří ryboještěr. OSEL.cz [online]. 7. květen 2025. Dostupné online. (česky)
  11. ↑ Houssaye, A.; et al. (2018). Structural, functional, and physiological signals in ichthyosaur vertebral centrum microanatomy and histology. Geodiversitas. 40 (7): 161-170. doi: https://doi.org/10.5252/geodiversitas2018v40a7
  12. ↑ Lindgren, J.; et al. (2018). Soft-tissue evidence for homeothermy and crypsis in a Jurassic ichthyosaur. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-018-0775-x
  13. ↑ Renesto, S.; et al. (2020). New findings reveal that the Middle Triassic ichthyosaur Mixosaurus cornalianus is the oldest amniote with a dorsal fin. Acta Palaeontologica Polonica. doi: https://doi.org/10.4202/app.00731.2020
  14. ↑ Motani, R.; You, H.; Mcgowan, C. (1996). Eel-like swimming in the earliest ichthyosaurs. Nature. 382: 347-348.
  15. ↑ SOCHA, Vladimír. Mary Anningová. OSEL.cz [online]. 18. srpen 2020. Dostupné online. (česky)
  16. ↑ Prasad, G. V. R.; et al. (2017). Discovery of the first ichthyosaur from the Jurassic of India: Implications for Gondwanan palaeobiogeography. PLoS ONE 12(10): e0185851. doi.org/10.1371/journal.pone.0185851.
  17. ↑ https://phys.org/news/2017-10-jurassic-ichthyosaur-fossil-india.html
  18. ↑ Massare, J. A.; Lomax, D. R. (2018). Hindfins of Ichthyosaurus: effects of large sample size on 'distinct' morphological characters. Geological Magazine. doi: https://doi.org/10.1017/S0016756818000146
  19. ↑ Dean R. Lomax and Judy A. Massare (2022). Rediscovery of two casts of the historically important ‘Proteo-saurus’, the first complete ichthyosaur skeleton. Royal Society Open Science. 9 (11): 220966. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.220966
  20. ↑ https://phys.org/news/2022-11-prehistoric-reptile-priceless-fossil-wwii.html
  21. ↑ L. Campos, M. S. Fernández, Y. Herrera, M. Talevi, A. Concheyro, S. Gouiric-Cavalli, J. P. O'Gorman, S. N. Santillana, L. Acosta-Burlaille, J. J. Moly & M. A. Reguero (2021). Bridging the southern gap: First definitive evidence of Late Jurassic ichthyosaurs from Antarctica and their dispersion routes. Journal of South American Earth Sciences. 103259. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2021.103259
  22. ↑ Dick, Daniel G.; Maxwell, Erin E. (2015). The evolution and extinction of the ichthyosaurs from the perspective of quantitative ecospace modelling. Biology Letters. 11 (7): 20150339.
  23. ↑ Plet, C.; et al. (2017). Palaeobiology of red and white blood cell-like structures, collagen and cholesterol in an ichthyosaur bone. Scientific Reports. 7: 13776.
  24. ↑ J. M. Pardo‐Pérez, B. P. Kear, M. Gómez, M. Moroni & E. E. Maxwell (2018). Ichthyosaurian palaeopathology: evidence of injury and disease in fossil ‘fish lizards’. Journal of Zoology 304(1): 21–33. doi: 10.1111/jzo.12517
  25. ↑ M. J. Boyd and D. R. Lomax (2018). The youngest occurrence of ichthyosaur embryos in the UK: A new specimen from the Early Jurassic (Toarcian) of Yorkshire. Proceedings of the Yorkshire Geological Society. doi: https://doi.org/10.1144/pygs2017-008
  26. ↑ https://pteroformer.blogspot.com/2018/05/are-we-shrink-wrapping-ichthyosaur-tails.html
  27. ↑ https://www.livescience.com/63851-sea-monster-salt-glands.html
  28. ↑ Judith M. Pardo-Pérez; et al. (2018). Pathological survey on Temnodontosaurus from the Early Jurassic of southern Germany. PLoS ONE 13(10): e0204951. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0204951
  29. ↑ https://blogs.plos.org/paleocomm/2018/10/29/its-a-hard-knock-life-for-an-ichthyosaur/
  30. ↑ Judith M. Pardo-Pérez, Benjamin Kear and Erin E. Maxwell (2019). Palaeoepidemiology in extinct vertebrate populations: factors influencing skeletal health in Jurassic marine reptiles. Royal Society Open Science 6: 190264. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.190264
  31. ↑ Jiang, D.-Y.; et al. (2020). Evidence Supporting Predation of 4-m Marine Reptile by Triassic Megapredator. iScience. doi: https://doi.org/10.1016/j.isci.2020.101347
  32. ↑ https://phys.org/news/2021-11-extinct-swordfish-shaped-marine-reptile.html
  33. ↑ Mats E. Eriksson, Randolph De La Garza, Esben Horn & Johan Lindgren (2022). A review of ichthyosaur (Reptilia, Ichthyopterygia) soft tissues with implications for life reconstructions. Earth-Science Reviews. 103965. doi: https://doi.org/10.1016/j.earscirev.2022.103965
  34. ↑ Séon, N.; et al. (2025). Reassessment of body temperature and thermoregulation strategies in Mesozoic marine reptiles. Paleobiology: 1–21.
  35. ↑ Cuthbertson, R. S.; Russell, A. P.; Anderson, J. S. (2013). Cranial morphology and relationships of a new grippidian (Ichthyopterygia) from the Vega-Phroso Siltstone Member (Lower Triassic) of British Columbia, Canada. Journal of Vertebrate Paleontology. 33 (4): 831.
  36. ↑ Bi, Z.; et al. (2022). New research progress on a specimen of Chaohusaurus zhangjiawanensis (Diapsida: Ichthyosauromorpha). Acta Geologica Sinica. 96 (3): 769-782. doi: 10.19762/j.cnki.dizhixuebao.2021167
  37. ↑ Kazuko Yoshizawa; Takanobu Tsuihiji (2026). Skeletal morphology of an early ichthyopterygian, cf. Utatsusaurus hataii, from Japan with an emphasis on CT scan data of the skull. Journal of Vertebrate Paleontology. e2621687. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2026.2621687
  38. ↑ Antoine Laboury, Rebecca F Bennion, Ben Thuy, Robert Weis & Valentin Fischer (2022). Anatomy and phylogenetic relationships of Temnodontosaurus zetlandicus (Reptilia: Ichthyosauria). Zoological Journal of the Linnean Society. zlab118. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlab118
  39. ↑ Larkin, N. R.; et al. (2023). Excavating the ‘Rutland Sea Dragon’: The largest ichthyosaur skeleton ever found in the UK (Whitby Mudstone Formation, Toarcian, Lower Jurassic). Proceedings of the Geologists' Association (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.pgeola.2023.09.003
  40. ↑ Feiko Miedema, Dylan Bastiaans, Torsten M. Scheyer, Christian Klug and Erin E. Maxwell (2024). A large new Middle Jurassic ichthyosaur shows the importance of body size evolution in the origin of the Ophthalmosauria. BMC Ecology and Evolution. 24: 34. doi: https://doi.org/10.1186/s12862-024-02208-3
  41. ↑ Lisandro Campos, Marta S. Fernández, Victor Bosio, Yanina Herrera & Agustina Manzo (2024). Revalidation of Myobradypterygius hauthali Huene, 1927 and the phylogenetic signal within the ophthalmosaurid (Ichthyosauria) forefins. Cretaceous Research. 105818. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2023.105818
  42. ↑ Feiko Miedema & Erin E. Maxwell (2022). Ontogenetic variation in the skull of Stenopterygius quadriscissus with an emphasis on prenatal development. Scientific Reports. 12: 1707. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-022-05540-0

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ichthyopterygia&oldid=26201787“